Tak besedovali a zatím k nuzným chýším

nažrané svině vracely se z pastvy domů.

Do chlévů hnali je, ač vzpíraly se

s chrochtáním a kvikem, nevděčnice.

POPEOVA ODYSSEA

které dobou navazuje na konec vlády Richarda I., kdy návrat tohoto panovníka z dlouhého zajetí byl už spíše jen toužebným snem nežli opravdovou nadějí jeho zoufajících poddaných, kteří se stali mezitím obětí všemožného útlaku. Za panování Štěpánova se totiž moc šlechty zvrhla v zvůli. Moudrá rozvaha Jindřicha II. ji přinutila k jakés takés poslušnosti koruně. A nyní se tato šlechta vrátila k své staré bezuzdnosti: opovrhovala chabými zásahy Anglické státní rady, opevňovala své hrady, rozmnožovala bez ustání počet nevolníků a uváděla všechno kolem v otrockou závislost. Každý šlechtic se pokoušel shromáždit pod svým vedením síly dost veliké, aby mohl hrát význačnou roli v katastrofě, která - jak se zdálo - hrozila národu.

Postavení nižší šlechty, zemanů (takzvaných franklinů), kteří podle litery i ducha anglické ústavy neměli upadnout pod jho této feudální tyranie, se nyní neobyčejně  zhoršilo.  Mohli se, 

a to se také obyčejně stávalo, uchýlit pod ochranu některého sousedního knížátka, mohli přijmout feudální hodnosti při jeho dvoře nebo s ním uzavřít vzájemnou smlouvu o spojenectví a ochraně, mohli mu slíbit podporu v jeho podnicích a tak si vykoupit dočasný oddech. Platili však za něj nezávislostí, tak drahou anglickému srdci, a rizikem, že jejich ochránce je určitě zaplete do kdejaké bezhlavé výpravy, do níž ho strhne jeho ctižádost. Velcí baroni měli nevyčerpatelné možnosti týrání a útisku. Nikdy jim nechyběla záminka a zřídkakdy chuť, aby soužili a dohnali třeba na pokraj zkázy kteréhokoli méně mocného souseda, jakmile se pokusil vymanit se z jejich moci a spolehnout se v těchto nebezpečných dobách na vlastní ochranu, na svou nevýbojnost a na zákony země.

Vítězství vévody Viléma Normana značně přispělo k utužení tyranie šlechty a k prohloubení bídy nižších tříd. Čtyři pokolení už klesla v hrob, a nepřátelská normanská krev se dosud nesmísila s krví anglosaskou. Dvě nepřátelská plemena ještě nespojila jedna řeč ani společné zájmy: jedni byli stále ještě opojeni vítězstvím, zatímco druzí úpěli pod následky porážky. Bitva u Hastingsu vložila veškerou moc do rukou normanské šlechty. A ta, jak nás poučuje historie, jí neužívala s umírněností. Celé rody saských knížat a šlechty byly vyhubeny nebo zbaveny jmění. Výjimek bylo málo nebo žádné. A počet těch, kdož v zemi otců vlastnili půdu, byť jen jako vlastníci druhé nebo ještě nižší třídy, byl nevelký. Král se pokoušel všemi zákonnými i nezákonnými  prostředky zesla-

zené dobytím země a udržovaly potomky normanských vítězů odděleny od potomků saských přemožených...

Slunce se sklánělo nad jednou z těch bujně travnatých mýtin v lese, o němž jsme se zmínili na počátku kapitoly. Sta košatých dubů s krátkými pni a rozložitými korunami, které možná ještě pamatovaly majestátní pochod římských vojsk, rozpínalo své uzlovité paže nad půvabným hustým kobercem zeleného trávníku. Leckde se prolínaly s buky, topolovkami a mlázím všeho druhu tak těsně, že zcela pohlcovaly vodorovné už paprsky zapadajícího slunce. Jinde se opět rozestupovaly a tvořily dlouhé a široké průseky, v jejichž spletitosti se oko rádo ztrácí a v nichž představivost ráda vidí stezky k divočejším ještě scénám lesní samoty. Rudé paprsky slunce rozptylovaly zde lomené a odbarvené světlo, jež se někde zavěšovalo na polámané keře a na omšelé kmeny stromů a jinde opět polévalo jasnými skvrnami trávník, k němuž proniklo. Otevřená prostora ve středu této mýtiny byla asi kdysi zasvěcena pohanským obřadům druidské pověry. Na temeni pahorku tak pravidelného, že se zdál skoro umělý, zbyla ještě část kruhu z obrovských hrubých, netesaných balvanů. Sedm jich stálo zpříma. Ostatní byly patrně horlivostí nějakého novokřtěnce vyvráceny ze základů a ležely povaleny, některé poblíž původního místa, jiné na úpatí pahorku. Jen jeden balvan se svalil dolů, zahradil tok malého potůčku hbitě klouzajícího kolem paty výšinky a donutil poklidný a jinde tichý ručej k ztlumenému zareptání.

Obraz této krajiny oživovaly dvě lidské postavy. V jejich oděvu a vzezření tkvělo něco z divokosti a sedlácké drsnosti tohoto zálesí tehdejší západní části yorkshirského hrabství. Starší vypadal přísně, divoce a hrubě. Jeho šat byl nanejvýš prostý. Skládal se z jednoduché hazuky s rukávy, vyrobené z vydělané kůže jakéhosi zvířete. Chlupy zůstaly původně na kůži, ale nošením se na mnoha místech odřely; podle zbylých chomáčků chlupů těžko bys hádal, jaké asi zvíře kdysi kůže odívala. Tento pravěký oděv sahal od krku až ke kolenům a sloužil všem obvyklým účelům odívání. Otvor u krku nebyl větší, než co by hlava prošla; bylo patrno, že se oděv navléká přes hlavu a ramena jako naše košile nebo rytířské okruží. Sandály, ušněrované tkanicemi 10z kančí kůže, chránily nohy. Pruh tenké kůže, umně ovinutý kolem nohou od kotníků až nad lýtka, ponechával kolena holá, jak bývá dosud zvykem u skotských horalů. Kazajka byla uprostřed přepásána širokým pásem, staženým mosaznou sponou, aby šat přiléhal ještě těsněji k tělu. Po jedné straně visela na něm jakási torba, po druhé beraní roh opatřený náustkem k troubení. Za pasem trčel jeden z těch dlouhých parohů, jaké se vyráběly v tomto okolí a nazývaly se už tehdy sheffieldskými noži. Muž neměl na hlavě žádnou pokrývku. Hlavu chránil jen hustý, zcuchaný a spletený vlas, který slunečním žárem zrezivěl do temně ruda a odrážel se od nestříhaného vousu na tvářích, jehož barva byla spíše žlutá nebo jantarová. Muž měl na sobě ještě jeden kus úboru, který  byl tak  pozoruhodný,  že si  ho  musíme  také  prohléd-

nepostavením i s dojmem, kterým působil. Oba muži mluvili anglosaštinou, které všeobecně užívaly nízké třídy kromě normanských vojáků a lidí osobně přímo závislých na vysoké feudální šlechtě. Jejich rozhovor v této řeči by sotva mnoho řekl dnešnímu čtenáři. Předložíme mu jej v překladu:

"Svatý Withold aby spral ta pekelná prasata!" zvolal pasák sviní, když hlučně zadul na svůj roh, aby svolal rozběhlé stádo prasat. Ta odpověděla na jeho výzvu hlasy stejně zpěvnými, ale nikterak nepospíchala, aby se odloučila od přepychové hostiny bukvic a žaludů, na kterých hodovala, nebo aby opustila bahnisko na břehu říčky, kde některá, zpola ponořena v bahně, se rozkošnicky rozvalovala a málo dbala hlasu svého strážce.

Ale ať už neporozuměl výzvám pasáka sviní, nebo neznal svou povinnost, nebo ze zlomyslné schválnosti, honil jen prasata sem a tam a šířil tím zmatek, který snad chtěl odstranit.

"Čert aby mu všechny zuby zvyrážel!" zlobil se Gurth.              .

přímo ploché kapky. Vzduch se nehne a duby vzdychají a vrzají ve větvích, jako by ohlašovaly bouři. Když chceš, dovedeš být rozumný. Udělej jednou po mém - pospěšme si domů, než se bouře rozzuří. Bude to hrozná noc."

Wamba uznal, že na této výzvě něco je, a připojil se k druhovi. Gurth se chopil dlouhého kyje ležícího vedle něho v trávě, a oba muži se vydali na cestu. A Gurth - tento druhý Eumaios -, se dal spěšně lesním průsekem, žena před sebou celé chrochtavé stádo. Tesák mu pomáhal.

Kdež skromný sluha Páně! Byl to mnich

víc pro lov stvořený a víno, smích

a koně nežli žalmy. Veselý

byl jezdec opat ten. A vyjel-li

si na koni, pak polem na míli

rolničky postroje mu zvonily

.

tak stříbrojasně kláštera jak zvon,

v jehož zdech starých celu měl i on.

CHAUCER

Dusot koní se stále blížil. Gurth občas pobízel Wambu a plísnil ho. To však Wambovi nebránilo, aby se pod nejrůznějšími záminkami cestou občas neopozdil; hned utrhl z lísky pár polozralých oříšků, hned zas se obrátil se zamilovaným pohledem za venkovským děvčetem, jež přeběhlo přes cestu. Jezdci je proto brzy dohonili.

a koncilů byly rukávy tohoto hodnostáře podšity a lemovány bohatými kožešinami a plášť byl u krku spjat zlatou sponou. Celé to řádové roucho bylo jemné a zdobné jako kroj dnešní kvakerské krasavice, která výběrem materiálu a jeho úpravou dodává jednoduchému oděvu a úboru své sekty koketního vzhledu bijícího příliš do očí svou světskou marnivostí.

Tento důstojný církevní hodnostář jel na vykrmeném mezku mimochodníku, jehož postroj byl bohatě krumplován a uzda podle tehdejšího zvyku ozdobena stříbrnými rolničkami.

Nebylo nic klášterně strohého v jeho držení. Naopak, měl lehké a půvabné držení zkušeného jezdce. Ba zdálo se, že tento bodrý mnich užíval tak skromného dopravního prostředku, jako byl jeho mezek, jen na cestách, třebaže to byl mezek dobrý a on si navykl jeho příjemnému a pohodlnému chodu. Pro jiné příležitosti mu světský bratr z jeho družiny vedl jednoho z nejhezčích španělských koní, jací se kdy zrodili v Andalusii.

Obchodníci s koňmi je tehdy s velikými potížemi dováželi pro potěchu bohatců a význačných lidí. Byl to skvělý mimochodník, jehož čabraku a sedlo kryla dlouhá pokrývka sahající skoro až k zemi a vyšitá mitrami, kříži a jinými církevními odznaky. Jiný světský bratr vedl soumara naloženého patrně zavazadly představeného. A dva mniši téhož řádu, ale nižšího svěcení, jeli spolu vzadu, smáli se, hovořili a nevšímali si valně ostatních  členů tohoto průvodu.

Církevního hodnostáře doprovázel muž, jemuž bylo přes čtyřicet let; byl hubený, silný, vysoký, svalnatý - atletická postava, v které, jak se zdálo, dlouhá vojenská služba a stálé tělesné vypětí neponechaly žádnou z měkčích částí lidského těla. Byl samý sval, kost a šlacha, které vydržely tisíceré námahy a zdály se vždy připraveny k tisíci novým. Tento muž měl na hlavě šarlatovou čapku vroubenou kožešinou. Francouzi říkají takové čapce moždířek, protože se svým tvarem podobá obrácenému moždíři. Tvář zcela odhalená mohla svým výrazem budit v cizincích uctivou bázeň, ne-li strach. Její rysy, přirozeně výrazné a energické, byly opáleny tropickým sluncem skoro do mouřenínské tmavosti; za normálního stavu vypadaly tak, jako by dřímaly po bouři vášní, která se po nich přehnala. Ale vystouplé žíly na čele a lehkost, s jakou se zachvěl jeho horní ret a černé vousky při nejmenším vzrušení, ukazovaly jasně, že bouře může snadno znovu propuknout. Ostré, pronikavé temné oči mluvily každým pohledem o překonaných svízelích a podstoupených nebezpečích. Zdálo se, že vás vyzývají, abyste se postavili na odpor přáním jejich majitele, a to jen pro potěšení, aby mohl zlomit váš odpor silou vůle a odvahy. Hluboká jizva, jež se zařezávala do čela jezdce, prohlubovala jen přísnost vzezření a chmurnost výrazu oka lehce zraněného touž ranou. Jeho schopnost zření, ač dobrá, byla přece jen ranou mírně narušena. Vrchní šat tohoto muže se podobal střihem šatu jeho společníka. Byl to rovněž dlouhý mnišský plášť, ale purpurové barvy; ukazoval, že ten, kdo jej nosí, nepatří k žád-

nému ze čtyř pravidelných mnišských řádů. Na pravém rameni byl přišit kříž zvláštního tvaru vystřižený z bílého plátna. Toto vrchní roucho skrývalo, co se zdálo na první pohled dosti neslučitelné s jeho tvarem: drátěnou košili s rukávy a rukavicemi rovněž z drátu podivně propleteného a skládaného. A tyto věci byly stejně poddajné a přiléhaly k tělu jako košile tkané dnes na stavech z méně vzpurného materiálu. Přední část stehen, viditelná skrz záhyby pláště, byla rovněž kryta drátěným pletivem. Kolena a nohy byly kryty brněním nebo tenkými ocelovými šupinami důmyslně na sebe kladenými a spojovanými. Pancéřové nohavice sahající od kotníků ke kolenům chránily účinně nohy a doplňovaly jezdcovo obranné brnění. Za pasem měl jezdec dvojsečnou dýku, jež byla jeho jedinou útočnou zbraní.

Brian de Bois-Guilbert

Nejel na mezku jako jeho druhové, nýbrž na obyčejném silném 19cestovním valachu. Šetřil statného válečného oře, kterého vedl vzadu jeho panoš. Tento oř byl v plné bitevní výstroji s pleteným ocelovým náhlavníkem opatřeným na čele krátkým vyčnívajícím hrotem. Po jedné straně sedla visela krátká bitevní sekyra, bohatě damascensky cizelovaná. Z druhé strany visela jezdcova přílba s chocholem, pancéřová kapuce a dlouhý obouruční meč, užívaný v té době rytíři. Jiné páže třímalo vztyčené velitelovo kopí, na jehož konci se třepetala malá vlajka s křížem téhož tvaru,  jaký byl přišit  na rytířově plášti.  Páže neslo také malý

trojhranný štít, nahoře dosti široký, aby kryl prsa, a zužující se k spodnímu hrotu. Byl potažen červeným suknem, které halilo heslo napsané na štítu.

Za dvěma pážaty následovala dvojice sluhů. Jejich temné tváře, bílé turbany a orientální šat nasvědčovaly tomu, že se zrodili v některé zemi daleko na východě. Na tomto válečníkovi i na jeho družině bylo všechno divoké a cizokrajné. Odění pážat bylo nádherné. Východní sluhové měli kolem krku stříbrné náhrdelníky a na hnědých rukou i nohou náramky z téhož kovu. Ruce měli obnaženy od loktů a nohy od kotníků do půl lýtek. Hedvábný šat zdobily výšivky, jež hlásaly bohatství a důstojenství jejich velitele a byly zároveň v nápadném rozporu s vojenskou prostotou jeho šatu. Výzbroj sluhů doplňovaly zahnuté šavle s jílci a závěsy vykládanými zlatem, jež se hodily k tureckým dýkám, vypracovaným ještě nádherněji. Každý z nich měl u sedlové hlavy svazek vrhacích oštěpů asi čtyři stopy dlouhých, s ostrými ocelovými hroty. Byla to zbraň, které hojně užívali Saracéni a kterou připomíná vojenská hra zvaná El Jerrid, stále ještě provozovaná v zemích Východu.

Koně těchto sluhů byli stejně cizokrajní jako jejich jezdci. Byli to koně saracénští, a tedy arabského původu. Pěknými, štíhlými údy, drobnými kotníky, řídkou hřívou a lehkým, pružným chodem se nápadně lišili od koní flanderského a normanského plemene s širokými zadky, jakých užívali v té době ozbrojenci odění  v těžká brnění  z plátů  a drátů.  Vedle

těchto orientálních lehkých běžců byli ztělesněním hmoty vedle jejího stínu.

Neobyčejná podívaná, kterou poskytoval tento průvod, neupoutala jen Wambovu pozornost. Zaujala i jeho méně těkavého průvodce. V mnichovi poznali ihned převora jorvaulxského opatství, známého daleko široko zálibou v lovu, v hodování, a nelhala-li pověst, i v jiných světských radovánkách, ještě méně slučitelných s řeholními sliby. Ale názory na chování duchovenstva, ať světského nebo řeholního, byly tehdy tak volné, že převor Aymer platil v okolí opatství za slušného člověka. Jeho neúzkoprsá, dobrosrdečná a veselá letora a ochota, s níž promíjel běžné poklesky, ho učinily oblíbencem vyšší i nižší šlechty. S některými šlechtici byl spřízněn rodem, neboť pocházel z vynikající normanské rodiny. Zvláště dámám se nechtělo zkoumat příliš úzkostlivě morálku muže, který se jim netajeně obdivoval a dovedl vtipně rozptylovat nudu, jež se tak snadno drala do síní a komnat starobylých feudálních zámků. Převor se oddával kratochvílím honby s vášní více než obvyklou a připouštělo se, že má nejlepší cvičené sokoly a nejrychlejší ohaře v celé západní části hrabství, čímž získával oblibu u mladší šlechty. Staré získával zase jinak a hrál tuto roli s velikou důstojností. Byl sčetlý, třeba povrchně, ale dosti, aby to vnuklo nevzdělancům úctu k jeho domnělé učenosti. Vážnost, s níž vystupoval a mluvil, a energie, s níž posiloval autoritu církve i duchovenstva, budily v nich neme-

nší dojem jeho svatosti. I prostí lidé, kteří jsou nejpřísnějšími posuzovateli mravů svých pánů, se chovali k pošetilostem převora Aymera shovívavě. Převorova ruka byla vždycky otevřená. A dobročinnost, jak známo, dokáže přikrýt svým pláštíkem mnohý hřích, a to i v jiném smyslu, než stojí v Písmu. Důchody kláštera, kterými z větší části vládl, nejen kryly jeho značné výdaje, ale stačily i na dobré skutky, jimiž často zmírňoval bídu utlačovaných. Oddával-li se tedy převor Aymer trochu příliš rozkoším lovu, zdržel-li se dlouho u hostiny nebo viděl-li ho někdo vstupovat zadní brankou do budovy opatství za časného úsvitu, když se kradl domů z nočního dostaveníčka, lidé jen krčili rameny a smiřovali se s jeho nevázanostmi. Připomínali si, že mnozí jiní bratří si vedli nejinak; a k tomu se nehonosili vlastnostmi, jež by je omlouvaly. Převor Aymer a jeho sklony nebyly tedy tajemstvím ani pro tyto saské nevolníky. Oba se mu nemotorně poklonili a přijali za to jeho "benedicite, mez filz".

Ale neobyčejný zjev jeho průvodce a sluhů je zarazil a vzbudil v nich údiv. Byli tak překvapeni polomnišským, polovojenským vzhledem snědého cizince a neobyčejným šatem a zbraněmi jeho orientálních průvodců, že se sotva mohli soustředit na otázku jorvaulxského převora, nevědí-li o nějakém přístřeší v sousedství. Možná také, že jazyk, v němž bylo proneseno požehnání i dotaz, zněl trochu nevlídně, byť i ne zcela nesrozumitelně sluchu saských sedláků.

"Tázal jsem se vás, synové moji," řekl převor vyšším hlasem,

užívaje prosté mluvy, v níž se Normani a Sasové domlouvali, "žije-li v blízkosti dobrý muž, který by pro lásku boží a z oddanosti k matce církvi poskytl nocleh a občerstvení dvěma jejím nejponíženějším služebníkům a jejich průvodu?" Tato slova pronesl sebevědomým tónem, který byl v silném rozporu se skromnými slovy, jichž při tom užil.

"Dva nejponíženější služebníci matky církve!" opakoval si Wamba, ale ač byl blázen, měl se na pozoru, aby nezaslechli jeho poznámku. "To bych pak namoutě rád viděl její správce, její hlavní stolníky a ostatní hlavní sluhy!"

Po těchto poznámkách, které pronesl jen sám k sobě, zvedl oči a odpověděl na převorovu otázku:

"Jestli se důstojným pánům jedná o veselou náladu a měkké spaní," vysvětloval, "několik mil jízdy je přivede k brinxworthskému převorství, kde jejich vysoké hodnosti jim zajistí nejdůstojnější přijetí. Chtějí-li však strávit večer na pokání, dají se tímto divokým průsekem, který je přivede ke copmanhurstské poustevně, kde se s nimi zbožný poustevník rozdělí o přístřeší i o milost modliteb."

Převor zavrtěl hlavou k oběma návrhům.

"Milý příteli," řekl, "nepomátl-li se ti rozum cinkotem tvých rolniček, musíš vědět, že clericus clericum non decimat, to znamená, že my duchovní nezneužíváme pohostinství svých druhů a raději je požadujeme  od světských lidí.  Dáváme jim

"To je pravda," souhlasil Wamba, "jsem osel, ale poctili mě právem nosit rolničky jako mezek vaší důstojnosti. Ale přece jen se mi zdálo, že dobročinnost matky církve a jejích služebníků může, jako každá jiná dobročinnost, začínat doma."

"Dost už těch nestoudností, ničemo!" zakřikl ho ozbrojený jezdec, přetrhnuv šaškovi jeho šplechty silným a přísným hlasem, "a ukaž nám, jak se jede - jakže se jmenuje ten franklin, převore Aymere?"

"Cedrik," odpověděl převor. "Cedrik Sas. Řekni nám, dobrý muži, jsme-li blízko jeho sídla a můžeš-li nám ukázat cestu?"

"Cestu budete těžko hledat," odvětil Gurth, který se teď vmísil do hovoru, "a Cedrikova rodina se ukládá brzy ke spánku."

"Mlč a nevykládej, cháme," řekl vojenský jezdec, "rádi vstanou a obslouží cestující, jako jsme my, kteří se nesníží, aby prosili o pohostinství, jež mohou právem vynutit"

"Nevím," zdráhal se Gurth nevrle, "proč bych měl ukazovat cestu do domu svého pána lidem, kteří vymáhají jako své právo pohostinství, o které jiní rádi prosí jako o laskavost." "Chceš se se mnou hádat, otroku?" zvolal voják. Zasadil ostruhy koni a obrátil jej zpola přes cestu. Zároveň zdvihl jez-

decký bič, který držel v ruce, aby potrestal, co považoval za chámskou nestoudnost.

Gurth vrhl na něho divoký a mstivý pohled a prudce, ale přece váhavě položil ruku na rukojeť nože. Avšak převor Aymer vjel se svým mezkem mezi jezdce a pasáka sviní a zabránil hrozícímu násilí.

"Pro svatou Pannu, bratře Briane, nezapomínejte, že nejste v Palestině, kde vládnete nad pohanskými Turky a nevěřícími Saracény! My ostrované nemilujeme rány, leda rány svaté církve, která trestá ty, jež miluje. Řekni mi, dobrý muži," obrátil se k Wambovi a doprovodil svá slova drobnou stříbrnou mincí, "jak se dostaneme k Cedriku Sasovi; jistě znáš cestu. A je tvou povinností poradit i pocestným s nižším svěcením, než je naše."

"Abych řekl pravdu, otče," odpověděl šašek, "saracénská hlava tvého důstojného přítele mě vyděsila tak, že se už ani nepamatuji na cestu domů - sám nevím, jestli se tam dnes večer ještě strefím."

"Mlč," okřikl ho opat, "budeš-li chtít, řekneš. Můj důstojný bratr bojoval celý život se Saracény o Boží hrob; je z řádu templářů, o kterém jsi asi slyšel. Je zpola mnich a zpola voják."

"Je-li jen napůl mnich," řekl šašek, "neměl by zacházet tak docela nerozumně s lidmi, s kterými se na cestě setká, i když

 nemají zrovna naspěch s odpověďmi na otázky, které je nezajímají."

"Prominu ti tvé žerty," odpověděl opat, "ukážeš-li mi cestu k Cedrikovu sídlu."

"No dobrá," odpověděl Wamba, "vaše důstojnosti pojedou touto cestou až k propadlému kříži - trčí z něho teď už sotva loket nad zemí. Pak se dáte vlevo, neboť u propadlého kříže se protínají čtyři cesty: doufám, že ještě než se strhne bouřka, budou mít vaše milosti střechu nad hlavou."

Opat poděkoval za moudrou radu. Jezdci pobídli koně ostruhami a vyrazili jako lidé, kteří chtějí dojet do hospody před noční bouří. Když byl dusot koní už sotva slyšitelný, poznamenal Gurth ke svému druhovi: "Velební páni sotva dnes večer spatří Rotherwood, vezmou-li si k srdci tvou moudrou radu."

"Možná že ne," šklebil se šašek, "ale s trochou štěstí dojedou do Sheffieldu a to je místo pro ně jak dělané. Nejsem tak špatný hajný, abych ukazoval psovi, kde zvěř hnízdí, když nechci, aby ji štval."

"Máš pravdu," řekl Gurth, "nebylo by k ničemu, kdyby převor Aymer spatřil lady Rowenu; a ještě horší by bylo, kdyby se Cedrik chytil s tímto vojákem-mnichem. Ale jako správní služebníci mějme uši otevřené, oči na stopkách a držme jazyk za zuby."

Vraťme se k jezdcům, kteří brzy zůstavili nevolníky daleko za sebou. Vedli mezi sebou rozhovor ve francouzské normanštině, jíž obvykle užívaly vyšší třídy s výjimkou malého počtu těch, kdo se stále ještě pyšnili svým saským původem.

"Co myslili ti chlapi svými neomalenými drzostmi?" řekl templář k benediktýnovi. "A proč jste mi nedovolil je potrestat?"

"Namouduši, bratře Briane," odpověděl převor, "pokud jde o jednoho z nich, je těžko říci, proč blázen mluví jako blázen. A ten druhý drn patří k divokým, prudkým a nezkrotným lidem, které - jak jsem vám často říkal - stále ještě najdete mezi potomky podmaněných Sasů. Pro ně je ohromným potěšením dělat vítězům všechno naschvál."

děvy z Palestiny nebo na hurisky z ráje starého Mohameda, jsem pohan, a ne oddaný syn církve."

"A víte, co je v sázce, zvážíme-li vaši vychvalovanou krásku a najdeme-li ji lehkou?" zeptal se templář.

"Můj zlatý řetěz," odpověděl převor, "proti desíti vědrům chijského vína. Ta vědra jsou tak bezpečně má, jako by už byla v klášterním sklepě pod klíčem starého sklepníka Diviše."

"Budu sám sobě soudcem," pravil templář, "a budu odsouzen jen vlastním doznáním, že od loňských letnic mé oko nespatřilo takovou krasavici. Nezněla tak naše sázka? - Převore, váš řetěz je v nebezpečí. Ozdobím jím svou šíji na kolbišti v Ashby-de-la-Zouche."

"Snažte se jej vyhrát čestně," odvětil převor, "a pak jej noste, jak vám libo. Spoléhám na vaše rytířské a kněžské slovo, že řeknete pravdu. Ale dám vám radu, bratře: váš jazyk nechť je trochu dvornější, než si zvykl při styku se zajatými nevěrci a otroky na Východě. Cedrik Sas, jednou uražen - a urazit ho není těžko -, je muž, jenž bez úcty k vašemu rytířství a k mému vysokému postavení nebo ke svěcení nás obou nás vysype z domu třeba o půlnoci a nechá nás spát pod širým nebem. A pozor! Rowenu si prohlížejte opatrně. Je na ni žárlivý. Vzbudíme-li v něm nejmenší podezření, jsme ztraceni. Vyhnal prý z domu jediného syna jen proto, že se odvážil zdvihnout s láskou oči  k této krasavici.  Patrně dovo-

"Sám tam mám namířeno," prohlásil cizinec. "Kdybych měl koně, dovedl bych vás tam. Cesta je poněkud spletitá, ale vyznám se tu dobře."

"Díky," řekl převor. "Odměna tě nemine, příteli, dovedeš-li nás bezpečně k Cedrikovi."

Nařídil pak jednomu ze svých průvodců, aby přesedl na jeho oře a svého koně aby postoupil cizinci, který je nyní měl vést.

Průvodčí se dal zcela opačným směrem, než radil Wamba, který je chtěl svést z cesty. Za chvíli zmizela stezka v hloubi lesa. Cesta vedla nebezpečnými močály a přetínala několik potoků, které se vinuly bažinami. Ale cizinec, jakoby veden instinktem, našel vždy nejpevnější půdu a nejbezpečnější brod. Vedl trpělivě a obezřetně družinu, až vjeli do průseku mnohem širšího, než byly všechny, jež dosud spatřili. Pak ukázal rukou na velké, nízké, nepravidelné stavení na vzdáleném konci průseku a řekl převorovi:

"Hle, Rotherwood, sídlo Cedrika Sasa."

Aymer rád slyšel tuto zprávu, neboť jeho nervy nebyly nejsilnější a cestou přes nebezpečné močály vytrpěl mnoho neklidu a rozčilení. Nebylo v něm ani dost zvědavosti, aby se průvodce na něco vyptával. Nyní, když se cítil v bezpečí a byl

bouřlivých dobách nemohlo být bez nich žádné sídlo, nemělo-li být jedné noci vydrancováno a vypáleno. Hluboký příkop napájený vodou z blízkého potoka se vinul kolem celé budovy. Dvojitá palisáda, vystavěná ze zahrocených břeven, která dodal blízký les, chránila vnější i vnitřní břeh příkopu. Ve vnější palisádě byl ze západní strany vchod, který byl spojen padacím mostem s podobnou brankou ve vnitřní ohradě. Tyto vchody byly chráněny vystupujícími bočními baštami, z nichž v případě potřeby mohli lučištníci a prakovníci branky hájit.

Před vchodem zatroubil templář hlučně na roh; déšť, který už dlouho hrozil, spustil teď s velkou prudkostí.

A pak (útěcho smutná!) od chmurných břehů,

do nichž s řevem bije Severní moře, silný,

plavovlasý, modrooký přišel Sas,

THOMSON, SVOBODA

V síni, jejíž výška byla ve velikém nepoměru k neobyčejné její délce a šířce, stál dlouhý dubový stůl, sbitý z hrubě tesaných a sotva ohoblovaných prken. Nyní byl prostřen k večeři Cedrika Sasa. Strop z trámů a krokvic neoddělovalo od volného nebe nic než klenba latěk a došků. Na obou koncích síně stály obrovské krby. Komíny byly tak neumělé a hrubé,

Krev ovec, kozlů kostnatých i prasat tekla proudem.

Skvělého býka na mramor stolu položili.

Sousta na rožni pečená se podávala kolem.

Růžové jiskrné víno plnilo číše po okraj.

I Odysseus je tu skromným hostem.

U trojhranného stolku, na nedůstojném místě

ho kníže usadil.

ODYSSEA, KNIHA XXI

hrubého černého serže, který se podobal dnešnímu husarskému plášti. Jeho široké chlopně přikrývaly i paže. Takové pláště byly známy pod jménem sclaveyn nebo sclavonian. Bosé nohy odívaly hrubé sandály připevněné řemínky. Široký klobouk s okrajem pošitým lasturami a dlouhá okovaná hůl s palmovou ratolestí připevněnou k hornímu konci doplňovaly úbor poutníka. V průvodu, jenž vstupoval do síně, šel skromně poslední. Když zpozoroval, že dolejší stůl sotva stačí pojmout. Cedrikovo služebnictvo a družinu jeho hostí, odstoupil k lavici, která stála vedle jednoho z velkých krbů, ba skoro pod ním. Zdálo se, že si chce sušit šat, pokud mu někdo neuvolní místo u stolu nebo pokud mu číšník nepodá občerstvení na místě, jež si zvolil.

Cedrik povstal a přijal hosty s důstojností hostitele. Sestoupil z výstupku, vykročil jim tři kroky v ústrety a pak čekal, až se sami k němu přiblíží.

"Lituji," řekl, "ctihodný pane převore, že mi slib nedovoluje postoupit dále na této půdě mých otců, abych přijal tak význačné hosty, jako jste vy a statečný rytíř Svatého hrobu. Můj správce vám však už vysvětlil příčiny mé zdánlivé nezdvořilosti. Prosím také, abyste mě omluvili, budu-li k vám mluvit svou mateřštinou, a prosím, abyste jí mluvili i vy, ovládáte-li ji; ne-li, znám dosti dobře normansky a snad porozumím smyslu vašich slov."

"Sliby," pravil opat, "nutno zachovávat, důstojný frankline, či dovolte mi  jmenovat vás thánem,  i když tento titul je již zas-

"Ale mně se protiví, ty darebáku jeden," řekl Cedrik, "když musím celé dvě hodiny trávit v obavách, musím-li sedět a přemýšlet, jak bych se pomstil sousedům za příkon, která mi nespáchali. Ještě jednou, a uvidíš, jak chutná šatlava a okovy!"

Gurth věděl, jak snadno lze vydráždit hospodáře k hněvu, a proto se ani nesnažil najít omluvu. Avšak šašek odpověděl za oba, spoléhaje na Cedrikovu shovívavost k bláznu:

"Namouvěru, strýci Cedriku, nemluví ti to dnes ani moudře, ani rozumně."

"Cože, brachu?" zakřikl ho pán. "Popustíš-li ještě uzdu svému bláznovství, poženu tě do vrátnice, kde tě naučí moresům!"

"Nejdřív mi odpověz moudře!" doléhal Wamba. "Je rozumné a spravedlivé trestat člověka za poklesek, který spáchal někdo jiný?"

"Jistěže ne, blázne," odpověděl Cedrik.

"Proč tedy sázet Gurtha do okovů za chyby jeho psa Tesáka? Přisámbůh, nezdrželi jsme se cestou ani minutu, jen co jsme shromáždili stádo, které Tesák do klekání nesehnal."

"Tak pověs svého Tesáka, je-li tím vinen," pravil Cedrik, obraceje se spěšně k pasákovi sviní.

"A sežeň si jiného psa místo něho!"

"I to by byla, strýci," namítal šašek, "kulhavá spravedlnost. Není to Tesákova vina, že kulhá a nemůže běhat za stádem, je to vina těch, kdo mu uťali oba přední pařáty, a to je zákrok, s kterým by chudák sotva souhlasil, kdyby se ho ptali."

"A kdo se odvážil zmrzačit zvíře mého nevolníka?" začal kypět hněvem Sas.

"Starý Hubert," odpověděl Wamba, "lovčí pana Filipa de Malvoisin, který nachytal psa na toulce v lese. Prý honil vysokou zvěř a porušil tím hájemství jeho pána."

"K čertu s Malvoisinem i jeho lovčím!" rozčilil se Sas. "Poučím je, že podle Velké charty není náš les ničí revír. Ale dost už. Jdi si sednout, starý. A ty, Gurthe, sežeň si jiného psa. Sáhne-li hajný na něho, pak si už nezastřílí lukem. Ať padne na mou hlavu kletba zbabělosti, neutnu-li mu ukazovák pravé ruky - a pak ať si napíná tětivu luku, čím mu libo. Prosím za odpuštění, vzácní hosté. Mám sousedy, kteří se vyrovnají pohanům Svaté země, pane rytíři. Ale naše prosté jídlo je již před vámi. Pojezte! Není-li snad jídlo, jak by mělo být, přijměte jako náhradu, že vám je nabízím ze srdce."

Cedrik povstal a přijal hosty...

okouzlovala tím více, protože se tolik lišila od orientálek. Rowenina postava byla podivuhodně souměrná. Byla štíhlá, ale ne příliš nápadná svou výškou. Její pleť byla zázračně hebká a ušlechtilost rysů jejího obličeje překonávala všední hezkost, jež bývá někdy údělem plavých krasavic. Její jasně modré oči byly zastíněny půvabným obočím, dosti temným, aby dalo vystoupit bělosti čela. Zdálo se, že dovedou rozněcovat i krotit, velet i prosebně se dožadovat. A byla-li mírnost jejím přirozeným výrazem, bylo zřejmo, že převaha, s níž přivykla přijímat pocty, vnukla teď této saské dámě cosi vznešenějšího, a to jen zvyšovalo ušlechtilost, jež byla jejím přirozeným darem. Odstín jejích vlasů byl mezi barvou hnědou a barvou lnu. Jejich záplava byla půvabně a umně učesána v kučerách a bylo zřejmo, že umění pomáhalo přírodě při tom divu. A tyto kadeře, zdobené drahokamy, byly dlouhé, důkaz, že šlo o ženu svobodnou a urozenou. Kol šíje jí visel zlatý řetízek s malým relikviářem z téhož kovu. Nahé paže měla ozdobeny náramky. Přes spodní šat z bledě zeleného hedvábí barvy moře oblékla dlouhé, až k zemi splývající volné roucho s velmi širokými rukávy, jež však sahaly jenom málo pod loket; tato róba purpurové barvy byla vyrobena z nejjemnější vlny. Nahoře byl k ní připjat hebký závoj zlatem protkávaný; majitelka mohla jej stáhnout podle španělské módy přes obličej a přes ňadra anebo zahalit si jím ramena jako drapérií - jak se jí zlíbilo.

Rowena

Když Rowena spatřila oči templářského rytíře, upírající se na

ni s takovým ohněm, že v temném klenutí důlků vypadaly jako žhavé uhlíky, zakryla důstojně tvář závojem, aby naznačila, že dotěrná pozornost, s níž se na ni rytíř dívá, jí není příjemná. Cedrik si všiml tohoto pohybu i toho, co zavdalo k němu podnět.

"Pane templáři!" řekl, "líce našich saských dívek nejsou příliš zvyklé slunci, aby snesly upřený pohled křižáka."

"Urazil-li jsem, prosím o prominutí," odpověděl sir Brian, "totiž prosím za odpuštění lady Rowenu, neboť má pokora nepřipustí, abych se snížil ještě víc."

"Lady Rowena nás všechny potrestala tím, že pokárala smělost mého přítele. Doufejme, že bude méně krutá ke skvělým družinám, které se utkají na turnaji."

"Nevím, pojedeme-li na turnaj," řekl Cedrik. "Nemiluji tyto okázalosti. Dokud Anglie byla ještě svobodná, naši otcové je neznali."

"Doufejme přesto," pokračoval převor, "že naše společnost vás zláká k této cestě. Cesty jsou nejisté - doprovod sira Briana de Bois-Guilbert není k zahození."

"Pane převore," odpověděl Sas, "kamkoli mě v této zemi vedla cesta, ještě nikdy jsem dík dobrému meči a druhům nepotřeboval cizí ochrany. Vydáme-li se do Ashby-de-la-Zouche, pojedeme ve společnosti našeho urozeného  souseda a krajana Athelstana z Coningsburghu a s družinou,

"Což Žid nemá oči?

Nemá tělo, rozměry a útroby,

a smysly, sklony, vášní? Nejí snad

Nezraňuje ho snad stejná zbraň?

Netrpí nemocemi? Neléčí

ho týž lék? Nestudí či nehřeje

ho zima nebo léto jako křesťana?"

KUPEC Z BENÁTEK

Mohameda a Termagaunta měli ohrnovat nosy nad kdysi vyvoleným národem."

"Posadím ho s tebou, Wambo," řekl Cedrik, "blázen a chám si budou dobře rozumět"

"Blázen se už postará," odpověděl Wamba, mávaje nad hlavou zbytkem kýty, "aby se ubránil chámovi!"

"Ticho!" vykřikl Cedrik. "Už jde!"

Žid byl uveden bez obřadností. Blížil se bázlivě a nesměle, s pokornými a hlubokými poklonami. Byl to vysoký, hubený stařec, který jako by stálým klaněním pozbyl mnoho skutečné své výšky. Ubíral se nyní k nižší části stolu. Jeho ostré a pravidelné rysy, orlí nos, pronikavé oči, vysoké vrásčité čelo a dlouhý šedý vlas i vous byly by snad působily příjemným dojmem, kdyby nebyly znakem rasy, kterou v těchto temných dobách lehkověrný a předpojatý prostý lid opovrhoval a kterou chamtivá a loupeživá šlechta pronásledovala. A možná že právě touto nenávistí a pronásledováním se u této rasy vyvinul národní charakter, v němž bylo, mírně řečeno, mnoho nízkého a nepříjemného.

Jeho šatem, který bouře značně pocuchala, byl plášť rezavé barvy s četnými záhyby, kryjící temně purpurové volné roucho. Byl obut do vysokých bot lemovaných kožešinou. Kolem těla měl pás, za kterým byl zasunut malý nůž a schránka s psacími potřebami, ale žádná zbraň. Hlavu

pokrývala obvykle čtverhranná žlutá čapka zvláštního tvaru, kterou Židé musili nosit, aby se odlišili od křesťanů, a kterou muž pokorně sňal, když stanul na prahu síně.

Přijetí, jehož se dostalo tomuto člověku v síni Cedrika Sasa, bylo by uspokojilo i nejzavilejšího nepřítele Izraele. Na jeho stálé klanění odpověděl Cedrik jenom chladným pokývnutím hlavy. Pohybem ruky mu ukázal k nižšímu stolu. Ale nikdo se nepohnul, aby mu uvolnil místo. Naopak, když kráčel kolem řady stolovníků s bojácnýma a prosebnýma očima, obraceje se ke každému z nich, rozsedla se saská chasa zeširoka na lavici a ještě soustředěněji hltala své jídlo; nový host jako by tu pro ně nebyl. Opatova družina se znamenala křížem s výrazem zbožné hrůzy. Pohanští Saracéni si rozhořčeně kroutili kníry, a když se Izák přiblížil, položili ruce na dýky, jako by byli hotovi chránit se nejzoufalejším činem před nákazou, která by je mohla stihnout v Židově blízkosti.

lesů větší možnost mluvit uhlazeně o tomto veselém umění."

"Otče Aymere," řekl Sas, "netajím vám, že tyto zámořské zjemnělosti mi mnoho neříkají. I bez nich jsou mi lesy zdrojem radosti. Dovedu troubit na roh a nemusím tomu říkat recheate nebo morte, dovedu poštvat psy na kořist, dovedu ji i stáhnout a rozčtvrtit, a to vše bez nových módních slov, jako cureé, arbora nombles, a bez zbytečných řečí vašeho báječného Tristana."

"Francouzština," vmísil se templář do rozmluvy troufalým a sebejistým tónem, jakým stále mluvil, "je nejenom přirozenou řečí lovu, ale i lásky a boje; dobýváme jí dámy a jí také vzdorujeme nepříteli."

Saský bard to nazval hodokvasem mečů, útokem orlů na kořist, třeskem mlatů o štíty a helmy, válečným pokřikem, v němž bylo více veselí než při svatební hostině. Ale naši pěvci zmlkli, našimi činy se pyšní jiný národ. Naše řeč, ba i samo naše jméno upadají v zapomenutí. A nikdo toho neželí, jen já, osamělý stařec. Číšníku! Nalij vína do pohárů! Na počest statečných bojovníků, pane templáři, ať mluví jakoukoli řečí, ať patří kterémukoli národu. Na zdraví těch, kdož brání nejstatečněji kříž v Palestině!"

"Nesluší se muži, který nosí znamení kříže, aby odpovídal," odvětil Brian de Bois-Guilbert, "ale komu jinému mezi obránci kříže lze podat palmu prvenství, ne-li zapřísáhlým obráncům Svatého hrobu - templářským rytířům?"

"Johanitům," zvolal opat, "můj bratr je členem tohoto řádu!"

"Nechci zlehčovat jejich slávu," řekl templář, "a přece -"

"Myslím, příteli Cedriku," ozval se Wamba, "že kdyby Richard Lví srdce byl dost moudrý, aby přijal radu blázna, seděl by doma se svými veselými Angličany a ponechal by dobývání Jeruzaléma těm rytířům, kteří se nejvíce zasloužili o jeho pád."

"Což nebylo v anglické armádě nikoho," otázala se lady Rowena, "jehož jméno by mohlo obstát vedle rytířů chrámu a rytířů johanitů?"

.

"Dám ti tento zlatý náramek, poutníku," zvolal, "vyjmenuješ-li rytíře, kteří tak slavně obhájili čest veselé Anglie!"

"Rád řeknu jejich jména i bez odměny," odpověděl poutník. "Přísaha mi zatím brání, abych přijal zlato."

"Chceš-li, příteli, budu nosit náramek za tebe," zvolal Wamba.

"První ve cti i v boji, první v slávě i na bojišti," řekl poutník, "byl statečný Richard, král anglický."

"Odpouštím mu, plně mu odpouštím," pravil Cedrik, "že je potomkem tyranského Viléma."

"Hrabě z Leicesteru byl druhý," pokračoval poutník, "a sir Thomas Moulton z Gilslandu byl třetí."

"Aspoň ten je tedy saské krve," zaradoval se nadšeně Cedrik.

"Sir Foulk Doilly byl čtvrtý," hovořil dále poutník.

"I on je Sas, alespoň po matce," dodal Cedrik. Naslouchal s takovou dychtivostí, že aspoň zčásti zapomněl na svou nenávist k Normanům při řeči o společném triumfu anglického krále a jeho ostrovanů. "A kdo byl pátý?" ptal se.

"Pátý byl sir Edwin Turneham."

"Sas od kosti, při samém Hengistovi!" volal Cedrik. "A šestý?" vyzvídal žádostivě. .

"Šestý?" řekl poutník, zamlčev se na chvíli. Zdálo se, že přemýšlí. "Šestý byl mladý rytíř, nevěnčený slávou a nevynikající hodností. Vzali ho do této čestné společnosti, ne aby pomáhal, nýbrž jen aby doplnil počet - jeho jméno mi vypadlo z paměti."

"Kdyby byl nablízku, váš protivník by jistě neotálel s odpovědí na tuto výzvu," odvětil poutník. "Ale proč rušit pokoj této síně řečmi o výsledku boje, k němuž nemůže dojít? Vrátí-li se Ivanhoe z Palestiny, ručím za to, že se s vámi utká."

"Vy že ručíte?" vzkřikl templářský rytíř. "A čím?"

"Tímto relikviářem, který obsahuje třísku ze svatého kříže z kláštera na hoře Karmel," odvětil poutník a vytáhl ze záňadří krabičku ze slonoviny a pokřižoval se.

Převor jorvaulxský se pokřižoval a jal se modlit otčenáš. Ostatní - kromě Žida, muslimů a templáře - se k němu zbožně připojili. Templář neobnažil hlavu a neprojevil úctu k svatým ostatkům, ale strhl si z šíje zlatý řetěz a hodil jej na stůl se slovy:

"Opat Aymer nechť uschová tuto moji zástavu i zástavu tohoto bezejmenného tuláka jako záruku, že vrátí-li se rytíř Ivanhoe v dosah čtyř britských moří, přijme výzvu Briana de Bois-Guilbert; ne-li, vyhlásím ho za sketu na zdech všech templářských dvorců v Evropě."

"K čemu ty vyhrůžky?" zvolala lady Rowena, přerušivši mlčení. "Když nikdo jiný, já zdvíhám hlas ve prospěch nepřítomného Ivanhoea. Přijme jistě každou čestnou výzvu. Kdyby má nevýznamná záruka přidala váhy zástavě svatého poutníka, dala bych v sázku jméno i čest, že Ivanhoe poskytne hrdému rytíři příležitost k boji, o kterou usiluje."

Cedrik při těchto projevech mlčel. Zdálo se, že v jeho duši bojují protichůdné dojmy. Uspokojená pýcha, hněv a rozpaky se hnaly přes jeho poctivé široké čelo jako stíny oblak přes pole zralého obilí.

Sluhové, na které jméno Ivanhoe působilo jako blesk, sledovali napjatě tvář svého pána. Slova Rowenina a zvuk jejího hlasu ho náhle zburcovaly z mlčení.

.

"Paní," řekl Cedrik, "není vhodné, co činíš. Kdyby bylo ještě třeba dalších záruk, já, třebaže se cítím uražen, a uražen spravedlivě, bych se ochotně zaručil svou ctí za čest Ivanhoeovu. Ale i podle fantastických předpisů normanského kavalírství je tato záruka boje formálně bezvadná. - Souhlasíte, otče Aymere?"

"Ano," odpověděl převor, "vložím svaté ostatky i nádherný řetěz do klášterní pokladnice, kde zůstanou, pokud se nerozhodne o této výzvě k boji."

Po těchto slovech se znovu pokřižoval a mnohokrát poklekl a šeptal modlitby. Pak odevzdal relikviář bratru Ambrožovi, jednomu z mnichů svého průvodu. S menšími okolky, ale s větším vnitřním uspokojením sebral pak zlatý řetěz a uložil jej do kapsáře podšitého navoněnou koží, který nosil pod paží.

"A nyní, pane Cedriku," obrátil se k hostiteli, "vaše dobré víno rozhoupalo v mých uších zvonek klekání - ještě přípitek na zdraví lady Roweny, a pak nám dovolte, abychom se odebrali k spánku."

"Při kříži bromholmském, pane převore," řekl Sas, "děláte malou čest své pověsti. Říkají o vás, že jste veselý mnich, který nikdy neodsune pohár, dokud nezazní jitřní zvon. Jsem stár a nechtěl jsem se pustit do soutěže s vámi. Ale přisámbůh, za mých mladých let dvanáctiletý saský hoch by nebyl odešel tak brzy od stolu a číše."

Převor měl arci zvláštní důvod k umírněnosti. Byl smiřovačem ze řemesla a nenáviděl spory a hádky. Nebylo to z lásky k bližnímu nebo k sobě, ani z obou těchto příčin. Dnes mu cosi říkalo, že je třeba mít se na pozoru před vznětlivým Sasem. Postřehl dobře nebezpečí, že bezuzdná a zpupná povaha jeho společníka, která se už tolikrát 49projevila, mohla by nakonec přivodit nepříjemný výbuch. Mluvil tedy mírně o tom, že je těžké cizinci pustit se do soutěže v pití s houževnatým a otužilým Sasem, dotkl se také lehce svého svěcení a skončil naléháním k odchodu na lože.

Strhl si z šíje zlatý řetěz a hodil jej na stůl...

Nalili všem poslední číši na rozloučenou. Pak se hosté hluboce uklonili hostiteli a lady Roweně, povstali a rozešli se po síni. Cedrik a Rowena vyšli se svým průvodem zvláštními vchody.

"Pohanský pse," osopil se templář na Žida Izáka, když ho míjel v houfu, "máš snad i ty namířeno na turnaj?"

"Ano, mám v úmyslu tam jet," odpověděl Izák s nejponíženější úklonou, "zalíbí-li se vaší statečné důstojnosti."

"Jistě jen proto," pravil rytíř, "abys dřel kůži z našich šlechticů svou lichvou a kazil naše ženy a děti nicotnými cetkami a

"Chci přítelem mu být, jen abych získal jeho přízeň.

Chce-li jím být - nuž dobrá; ne-li - sbohem.

Jen proboha mě ušetř příkoří."

KUPEC Z BENÁTEK

Krátkým průchodem a po schodišti o sedmi stupních, z nichž každý tvořilo masivní dubové břevno, došli do komnaty lady Roweny. Drsná velkolepost síně byla výrazem úcty, kterou k této ženě choval pán domu. Zdi byly pokryty vyšívanými závěsy. Různobarevné hedvábí protkané zlatými a stříbrnými nitěmi zobrazovalo se vším uměním, jehož byla schopna tato doba, scény z lovu a sokolnictví. Lože, zdobené stejně bohatým čalouněním, bylo zahaleno záclonami barvenými nachem. Křesla byla rovněž potažena barevnými látkami a před jedním, vyšším než ostatní, stála podnožka z jemně vyřezávané slonoviny.

Aspoň čtyři stříbrné svícny s velkými voskovými pochodněmi osvětlovaly komnatu. Nechť však moderní krasavice nezávidí tuto nádheru saské princezně. Zdi síně byly tak netěsné a plné škvír, že bohaté čalounění se vzdouvalo v poryvech nočního větru a plameny pochodní uhýbaly průvanu jako rozvinutá korouhvička náčelníka, ačkoliv jakési zástěny měly být ochranou proti větru. Bylo to velkolepé a byl v tom i jakýsi náběh ke vkusu, ale pohodlí tu bylo málo. Nikdo však pohodlí nepostrádal, protože ho neznal.

Lady Rowena si právě upravovala vlasy před spánkem. Seděla v křesle, které připomínalo trůn, a za ní stály komorné. Vzbuzovala dojem, jako by byla od narození zvyklá všeobecné úctě. Poutník uznal tento její nárok hlubokou úklonou a poklekem.

Lady Rowena zhluboka povzdechla a vyptávala se především na to, kdy možno očekávat návrat rytíře Ivanhoea v rodné zemi a nečíhají-li naň cestou veliká nebezpečenství. Na první otázku nemohl poutník odpovědět. K druhé pak poznamenal, že vede bezpečná cesta přes Benátky a Janova odtamtud přes Francii do Anglie. "Ivanhoe zná tak skvěle francouzský jazyk a zvyky," poznamenal, "že není třeba se obávat nebezpečí na této části jeho cesty."

"Kéž Bůh by dal," povzdechla lady Rowena, "aby tento hrdina bezpečně dojel a mohl se uchopit zbraní na turnaji, v němž mají kavalíři této země ukázat svoji udatnost a zběhlost. Vyhraje-li cenu Athelstane z Coningsburghu, Ivanhoe uslyší špatné zvěsti po svém návratu do Anglie. - Jak vypadal, cizince, když jste ho viděl naposled? Poznamenala nemoc těžkou rukou jeho síly a půvab jeho zjevu?"

"Byl osmahlejší," odvětil poutník, "a hubenější, než když přijel z Kypru s družinou krále Richarda Lví srdce. A zdálo se, že chmury halí jeho čelo. Ale nepokoušel jsem se s ním sejít, neboť se s ním neznám."

"Obávám se, že najde v rodné zemi asi málo toho, co by rozehnalo jeho chmury," pravila paní. "Díky, dobrý poutníku, za vše, co jste mi řekl o druhu mého dětství. - Dívky," řekla pak, "přistupte blíž a nabídněte poutníkovi pohár před spánkem; nechci mu už déle bránit v odpočinku."

Jedna z dívek přinesla stříbrný pohár a podala jej Roweně, která se ho sotva dotkla rty.  Nabídla potom pohár poutníko- 

vi, který se hluboce uklonil a pak z něho ochutnal několik kapek,

"Přijměte tuto almužnu, příteli," pokračovala Rowena, podávajíc mu zlatý peníz, "v uznání vaší krušné pouti a k poctě posvátných míst, která jste navštívil."

Poutník přijal dar s další hlubokou poklonou a následuje Elgithu vyšel z komnaty.

V předsíni stále ještě čekal Anwold. Vzal pochodeň z ruky komorné a vedl poutníka spíše se spěchem než s obřadností do vnější a neúpravné části budovy, kde několik místností, nebo spíše kobek, sloužilo za noclehárny nižšího služebnictva a prostších cizinců.

"V které z těchto místností spí Žid?" tázal se poutník.

"Nevěřící pes," zavrčel Anwold, "spí v psinci vedle vaší svatosti. - Svatý Dunstane, dá to zas kus práce vydrhnout a vyčistit jej, než bude moci opět pojmout křesťana."

"A kde spí Gurth, pasák sviní?" vyptával se cizinec.

"Gurth," odpověděl nevolník, "spí vpravo od vás, Žid po vaší levici. Oddělujete obřezance od toho, který se jeho lidem nejvíc hnusí. Kdybyste byl přijal Osvaldovo pozvání, mohl jste si pohovět na důstojnějším místě."

"Nu, to je v pořádku," řekl poutník. "Vždyť přepážkou z

kusy!"

Poutník nečekal, až se Žid ze sna probudí, a dotkl se jeho těla poutnickou holí. Snad se tento dotyk sdružil s některou ze strašných představ, které Žida ve snu trýznily, neboť stařec vyskočil z lože rovnýma nohama. Šedivé vlasy mu stály na hlavě skoro zpříma. Hodil na sebe několik částí svého oděvu a držel jeho volné kusy ve spárech jako sokol. Upřel na poutníka ostré černé oči, plné úžasu, překvapení a strachu.

"Neboj se, Izáku," uklidňoval ho poutník. "Přicházím jako přítel."

"Kéž vám odplatí Bůh izraelský," řekl Žid s velkou úlevou. "Měl jsem hrozný sen, ale - otec Abrahám buď pochválen - byl to jen sen." A pak vzmuživ se dodal obvyklým tónem: "A co vás vede k nebohému Židovi v tak časnou hodinu?"

"Chci ti jen říci," pravil poutník, "že neopustíš-li hned tento dům a nevydáš se spěšně na cestu, číhá na tebe cestou nebezpečí."

"Spravedlivý Bože!" zvolal Žid. "Komu by stálo za to, aby se špinil ubožákem, jako jsem já?"

"Sám nejlíp víš, oč asi může jít," odpověděl poutník. "Když včera večer templář kráčel síní, mluvil k svým muslimským otrokům v saracénské řeči, které dobře rozumím. Nařídil jim, aby sledovali Žida na jeho dnešní cestě, zmocnili se ho, až 

zvolal Wamba, který právě vkročil do kobky.

"Vše jedno," prohlásil Gurth a položil zas hlavu na poleno, které mu sloužilo při spaní za polštář. "Oba, žid i křesťan, musejí vyčkat, až otevřeme hlavní bránu. Nikdo se odtud nebude plížit úkradkem v tak nevhodné hodině."

"A přece si myslím," řekl poustevník velitelským tónem, "že mi neodepřeš tuto úsluhu."

S těmito slovy se sklonil nad lůžkem, na kterém pasák ležel, a zašeptal mu něco sasky do ucha. Gurth vyskočil, jako by vedle udeřil blesk. Poutník zvedl varovně prst, vyzývaje ho k opatrnosti, a dodal: "Gurthe, měj se na pozoru, bývals opatrný člověk. Pravím ti, otevři zadní branku! Později se všechno dozvíš."

Gurth uposlechl nyní s radostným spěchem. Wamba i Žid šli za nimi, nechápajíce tuto náhlou změnu v Gurthově chování.

"Mezek, kde je můj mezek!" začal naříkat Žid, jakmile se octli za dvířky.

"Přiveď mu jeho mezka," nařídil poutník, "a - slyšíš, vyber jednoho také pro mě! Chci doprovodit Žida na hranice panství. V Ashby určitě vrátím mezka někomu z Cedrikovy družiny. A ty -," a šeptal další slova pasákovi do ucha.

"Ale ano, velmi rád to udělám," řekl Gurth a ihned odběhl, aby

A odpusťme mu jeho pochyby. Vždyť kromě létajících rybek nebylo tenkrát na zemi, ve vodě ani ve vzduchu tvorů, kteří by byli pronásledováni tak bez umdlení, tak všeobecně a tak nemilosrdně jako Židé. Nejmenší a nejnerozumnější záminka, nejnesmyslnější a nejbezdůvodnější obvinění stačily, aby jejich osoby a majetek byly vydány rozmaru davové zuřivosti.

Norman, Sas, Dán nebo Brit, ať se jakkoli svářili mezi sebou, všichni závodili v opovržení k tomuto lidu. Vždyť bylo příkazem náboženství nenávidět jej a hanobit, mít jej v ošklivosti, odírat a pronásledovat jej. Normanští králové i nezávislí šlechtici, řídící se příkladem jejich tyranských činů, pronásledovali tento loajální lid ještě soustavněji, promyšleněji a sobečtěji. Vypráví se, že princ Jan uvěznil bohatého Žida na královském hradě a dal mu denně rvát jeden zub, až nešťastný Žid, zpola už bezzubý, dal souhlas k zaplacení značné částky, kterou tyran z něho vydíral. To malé množství hotových peněz, jež obíhaly v zemi, bylo převážně v rukou tohoto pronásledovaného lidu a šlechta neváhala následovat příkladu svého vládce, aby všemožným útlakem, ba i mučením je z Židů vydřela. A přece trpká odvaha, podněcovaná ziskuchtivostí, poháněla Židy, aby vzdorovali všem těm bědám, kterým byli vystaveni. Odměnou byly jim obrovské zisky, které jim umožňovala země tak přirozeně bohatá jako Anglie. Přes všechno zastrašování, přesto, že byl zřízen zvláštní daňový úřad nazvaný Židovskou pokladnou,  který měl zbavovat  Židy zisků a udržovat je v bí-

racénské raby - pro ty neplatí hranice žádného území ani panství, ani žádná autorita."

"Zde se naše cesty musí rozdělit," řekl poutník, "neboť se nesluší, aby lidé jako ty a já cestovali spolu déle, než je nutno. A jakou pomoc očekáváš ode mě, pokojného poutníka, proti dvěma ozbrojeným pohanům?"

"Oh dobrý mladíku," zvolal Žid, "můžete mě ubránit a já vím, že byste to učinil. Ačkoliv jsem chudák, odměním se vám, i když ne penězi. Při Abrahámovi, peníze nemám, ale -"

"Což jsem ti neřekl," poznamenal poutník, "že od tebe nečekám odměnu ani peníze? Ukáži ti cestu a možná že ti poskytnu i nějakou ochranu. Vždyť sotva možno vykládat křesťanu za zlé, chce-li chránit Žida před Saracény. Najdu ti, Žide, nějaký vhodný doprovod. Nejsme daleko od města Sheffieldu, kde snadno najdeš útulek u někoho ze svých lidí."

"Jakubovo požehnání na vaši hlavu, dobrý jinochu," děkoval Žid. "V Sheffieldu se uchýlím k souvěrci Zarethovi. Snad najdu příležitost, abych se odtamtud bezpečně dostal."

"Dobrá, v Sheffieldu se tedy rozejdeme," řekl poutník, "ještě půl hodiny jízdy, a uvidíme město."

Oba strávili tuto půlhodinu v úplném mlčení. Poutníkovi se nechtělo hovořit s Židem víc, než bylo nezbytně nutné, a Žid se neosmělil  nutit  k hovoru  muže,  jemuž  cesta  k Svatému

Poutník sebou trhl a obrátil se prudce k Židovi: "Který ďas ti to našeptal?" zvolal.

"Co na tom," bránil se Žid s úsměvem, "mám-li pravdu? Uhodl jsem vaše přání a mohu je i splnit."

"Rozmysli si to," domlouval mu poutník, "podívej se, co jsem - mé postavení, můj šat, můj slib."

"Znám vás, vy křesťané," odpověděl Žid. "Někdy nejurozenější z vás vezmou opánky a hůl a v pověrčivém pokání putují pěšky, aby navštívili hroby mrtvých mužů."

"Nerouhej se, Žide," zakřikl ho poutník.

S tím se pak rozjeli a každý se dal jinou cestou k městu Sheffieldu.

Jdou rytíři v blysknavém brnění,

jdou panoši v pestrý šat odění.

Ten přilbu upíná, ten kopí zdvih'

štít jiného se bleskem v slunci mih.

V zem hřebci temně bijí kopytem,

kol zlatých udidel se sliny lijí.

Tam kovář v kopí zlomené hřeb vbíjí,

zde zbrojíř pádí tryskem se štítem,

ten běží s kladivem, jiný zas s pilníkem.

Střelci se hemží v ulicích. A lid

se divadlem tím dává uchvátit.

PALAMON A ARCITA

.

Princ Jan uzavřel spolek s Filipem Francouzským, smrtelným nepřítelem Richarda Lví srdce, a působil, jak jen mohl, na vévodu rakouského, aby prodlužoval zajetí bratra Richarda, kterému byl zavázán za tak mnohý projev přízně. Zatím posiloval princ Jan v království vliv svých vlastních stoupenců. Měl v úmyslu zdvihnout po králově smrti spor o následnictví trůnu se zákonným dědicem Arturem, vévodou bretonským, který byl synem Geoffryho Plantageneta, staršího bratra Janova. Jak známo, podařilo se mu později trůn uchvátit. Princ Jan byl proradný prostopášník a bylo mu lehko připoutat k sobe a své straně nejen ty, kdož se mohli důvodně obávat Richardova hněvu pro zločiny spáchané v jeho nepřítomnosti, ale i početné skupiny "smělců v bezzákonnosti", kteří se vrátili domů z křižáckých výprav. Byla to chátra, pro kterou byl Východ školou neřestí, příčinou hmotného zbídačení a zesurovění. A nyní vkládali své naděje na obohacení do rozpoutání občanských nepokojů.

Jiným pramenem všeobecné stísněnosti a obav byly zástupy zbojníků, které, hnány zoufalstvím nad útiskem feudální šlechty a nad krutým vymáháním lesních zákonů, sdružovaly se v početné tlupy, staly se pány lesů a pustin a kladly vyzývavý odpor soudům a úřadům. Šlechtici se opevňovali na svých hradech a vládli na svých panstvích jako malí velmoži. I oni byli vůdci band, neméně nezákonných a neméně sveřepých, než byly ty, které nezakrývaly žádným pláštíkem své lupičství. Šlechta si musela vypůjčovat peníze 

jinou fantastickou postavu, kterou chtěl rytíř podle svého vkusu představovat v zápase. Z těchto masek se asi vyvinuly postavy, jež obyčejně podpírají vlastní erb po obou stranách heraldického znaku. Prostřední stan byl na znamení pocty přikázán Brianovi de Bois-Guilbert. Byl to muž proslulý ve všech rytířských hrách. Přátelské vztahy k rytířům, kteří dali podnět k tomuto klání, způsobily, že byl ochotně přijat do družiny vyzývatelů, ba stal se dokonce i jejím vůdcem, ačkoliv byl členem teprve odnedávna. Po jedné straně jeho stanu byly stany Reginalda Front-de-Boeuf a Filipa de Malvoisin, po druhé straně Hugha de Grantmesnil, urozeného barona žijícího nablízku, jehož předky byli anglický nejvyšší soudce za Viléma Dobyvatele a jeho syn Vilém Rufus. Ralf de Vipont, rytíř jeruzalémského řádu johanitů a vlastník starobylého sídla v místě zvaném Vřesoviště, poblíž Ashby-de-la-Zouche, zaujímal pátý stan. Od vjezdu na kolbiště k stanové plošině se mírně svažovala deset metrů široká cesta. Podobně jako plošinka před stany byla chráněna po obou stranách kolovou ohradou. Všechno to bylo pod ochranou zbrojnošů.

Severní vjezd na kolbiště končil podobným vchodem asi devět metrů širokým, za nímž byl velký prostor vyhrazený rytířům, kteří se chtěli utkat na kolbišti s vyzývateli. V pozadí stály stany, kde bylo pro ně uchystáno občerstvení všeho druhu; byli tam také zbrojíři a kováři s pomocníky, pohotoví přispěchat na pomoc, kdekoli jí bude třeba.                               

Na vnější straně kolbiště byly dočasné tribuny, pokryté čalouny a koberci a opatřené polštáři pro pohodlí dam a šlechticů, kteří měli turnaji přihlížet. Úzký prostor mezi tribunami a kolbištěm byl jakýmsi přízemím dnešního divadla a byl vyhrazen drobné šlechtě a lepším divákům. Různorodý dav se zařídil na velikých návozech drnu, které spolu s přirozeným zvýšením půdy umožňovaly divákům, aby viděli na tribuny a měli dobrý přehled po kolbišti. Kromě toho sta lidí se usadilo na větvích stromů kolem louky. I vížka nedalekého kostelíka byla plná diváků. V tomto celkovém uspořádání jedna z tribun v samém středu kolbiště, a tedy právě proti místu, kde se měly odbývat zápasy, byla vyšší, bohatěji vyzdobená, okrášlená jakýmsi trůnem s nebesy a s královským erbem v skvělých barvách. Zbrojnoši, pážata a panoši v nádherných krojích čekali kolem tohoto čestného místa, určeného pro prince Jana a jeho družinu. Proti královské tribuně byla jiná, stejně vysoká, na západní straně kolbiště. Byla vyzdobena veseleji, byť méně honosně než princova tribuna. Zástup pážat a mladých dívek, nejkrásnějších, jež bylo možno nalézt, ve veselých fantastických šatech zelených a růžových odstínů, obklopoval trůn zdobený v týchž barvách. Mezi praporky a vlajkami, které byly zdobeny protknutými srdci, srdci v plamenech, srdci krvácejícími, luky a toulci a všemi těmi tak dobře známými symboly vítězného Kupida, skvěl se nápis, který poučoval diváky, že je to místo určené pro La Royne de la Beauté et des Amours. O tom však, kdo bude touto královnou  lásky  a  krásy,   nikdo  se  neodvážil  ani  dohad

zdnost se mísila s krajní domýšlivostí a bezohledností k citům jiných, nemohli upřít této tváři jakýsi půvab. Byl to půvab pramenící z otevřenosti rysů od přírody hezkých a výchovou vedených k výrazu běžné zdvořilosti. Rysy však byly tak upřímné a počestné, že se zdály vyvracet každou domněnku, že jsou jen pláštíkem zakrývajícím pravou princovu povahu. Takový výraz se často omylem považuje za mužnou otevřenost, ačkoli je jen odrazem ducha necitlivého a lhostejného, který je nakloněn prostopášnosti a spoléhá na nadřazenost rodovou, majetkovou nebo na nějakou jinou nahodilou výsadu získanou bez nejmenší osobní zásluhy. Pro ty, kdož se nezamýšleli hlouběji nad věcmi - těch bylo devětadevadesát ze sta -, velkolepost rhena (kožešinového okruží) prince Jana, nádhera jeho pláště podšitého drahocennou sobolinou, jeho safiánové boty se zlatými ostruhami a elegance, s níž ovládal svého koně, postačily, aby mu zajistily potlesk a bouřlivé přijetí.

Za veselé projížďky kolem kolbiště upoutal princovu pozornost neklid, který doprovázel Izákovy ctižádostivé pokusy získat lepší místo mezi diváky. Bystré oko princovo Žida ihned poznalo. Daleko příjemněji je však upoutala krása dcery Siónu, která vyděšena hádkou úzkostlivě se vinula k rameni starého otce.

Rebeka se vskutku mohla rovnat postavou nejhrdějším anglickým krasavicím i v očích tak zkušeného znalce ženské krásy, jako byl princ Jan.

Souměrnost jejích tvarů ještě vynikala v jakémsi orientálním rouchu, jež nosila po způsobu žen svého národa. Žlutý hedvábný turban půvabně harmonoval se snědou pletí. Zářivé oči, okouzlující oblouk obočí, pěkná linie orlího nosu, perlově bílé zuby a záplava černých kadeří, z nichž každá, stočena v malou spirálu spletených kučer, klesala a kryla tolik z rozkošné šíje a hrudi, kolik dovolovala zahlédnout šála z nejkrásnějšího perského hedvábí zdobená květinami vyšitými v přirozených barvách na nachovém podkladě. To vše vytvářelo půvab, v němž si nezadala v ničem s nejkrásnějšími ženami kolem ní. Pravda - tři nejhořejší perlami zdobené zlaté spony, jež jí spínaly šat od hrdla k pasu, byly nezapjaté, neboť bylo parno, a dávaly zahlédnout víc z toho, co měly zakrývat, ale tím také vystoupila lépe krása diamantového náhrdelníku s ozdůbkami neodhadnutelné ceny. Pštrosí pero připevněné k turbanu agrafou vykládanou démanty bylo další ozdobou, která odlišovala krásnou Židovku od ostatních žen. Hrdé dámy, jež seděly na tribuně nad ní, třebaže si z ní tropily úsměšky a pošklebovaly se jí, třebaže předstíraly povýšenost, nemohly jí v hloubi duše nezávidět.

"U lysé hlavy Abrahámovy," zvolal princ Jan, "tahle Židovka je vskutku vzorem té dokonalosti, jejíž kouzlo popletlo hlavu nejmoudřejšímu králi, který kdy žil! Co tomu říkáš, opate Aymere? - U chrámu toho moudrého krále, kterého můj ještě moudřejší bratr Richard nedokázal dobýt, vždyť je to hotová nevěsta z Písně písní!"

"Růže sáronská a konvalinka vonná," odpověděl převor jakýmsi nosním tónem. "Ale mějte na paměti, Milosti, je to přece jen Židovka."

"Tak jest," dodal princ Jan, nedbaje jeho poznámky. "A tu je také můj mamon nepravosti - markýz ze Stříbrnic, baron ze Zlatochtiv; pere se tu o místo s holodranci, kteří ve svých ošuntělých hadrech nemají ani křížový tolar, jenž by zabránil ďáblu, aby jim netančil v kapsách kvapík. U těla svatého Marka, na tribuně se musí najít místo pro knížete dodavatelů a jeho židovskou krasavici. - Kdo je to, Izáku, ta východní huriska, kterou držíš pod paždím, jako by to byla tvoje pokladnice? Tvá žena, nebo dcera?"

Druhý titulek

Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Sed ut perspiciatis unde omnis iste natus error sit voluptatem accusantium doloremque laudantium totam rem aperiam.